Galerista, výtvarník a „lavičkář“, který vytvořil koš pro miliony lidí.

„Někteří kolegové mne možná ukamenují, ale podle mne výtvarník nemusí mít umělecké vzdělání. Doktor musí vystudovat, ale tady stačí píle a talent a čekat, dokud si jeho dílo někdo nekoupí."

Luďkovi Pavézkovi bude pětašedesát, chuť do vlastního díla mu rozhodně nechybí, snad i proto chce předat svou zlínskou Art Galerii do rukou následovníkovi, kterého v této době hledá.

Úspěšnou Art Galerii Zlín řídíte tři a půl roku. Co vás vede k tomu, že ji chcete opustit?

Ze začátku to byla výzva. Bylo to takové dítě na důchod. Ale nyní mne začala omezovat v mém rozhodování.

V čem?

Ve svém pohybu, že tady musím být. Letos budu mít už 65 roků. Dělám něco, co nemusím dělat, zabírá mi to čas.

Co vám práce galeristy dala?

Tři roky zkušeností a mnoho přátel. Ale mně se začíná dařit v mém „volním" umění.

Co představuje?

Je to volné umění. Kreslím, modeluji reliéfy. Mojí hlavní doménou je dělání do dřeva, do překližek, dělám lipové plastiky. A to není čistá práce, kterou bych mohl dělat při chvilkách tady v galerii. Řežu pilou, z toho se práší, hodně pilin. Přitom touto prací bych se mohl normálně živit. A také se mi daří prodávat kreslené akty.

Je těžké sehnat vhodnou modelku?

Já ji k tomu nepotřebuji, ani fotku. Ženskou si dovedu představit, mám navíc i čtyři semestry anatomie, tu jsme měli povinnou na umprumce. Něco vím také o biomechanice. No a pak ji kreslím a kreslím, dokud mi několikátá varianta aktu v řadě nepřijde už perfektní.

(Do galerie přišla paní ve věku asi 45 let. Luděk Pavézka vstává a ptá se, co pro ni může udělat. Mám doma zajímavou tapiserii, asi metr dvacet na metr dvacet, a už se mi nehodí. Ráda bych ji prodala," povídá.

„Pošlete mi její fotku, dám ji na webové galerie a uvidíme, zda někdo o ni projeví zájem. A napište mi ještě, kolik byste za ni chtěla získat," odpoví galerista. Rychlá a ochotná domluva.)

A tedy k tomu prodeji. Jaká je cena?

O té bych si promluvil až se zájemcem. Já chci prodat zařízení, což představuje zabezpečení, závěsné systémy, osvětlení, webové stránky a další. A také do toho spadá know-how, logo. Chtěl bych, aby někdo v mojí práci pokračoval, aby galerie nezanikla.

Jak si takového člověka představujete? Třeba jako absolventa uměleckého oboru?

Ale vůbec ne, nemusí mít takové vzdělání. Stačí, když bude mít organizační a obchodní schopnosti. Bude se chovat k obrazům hezky, bude je umět pěkně zabalit, seriózně jednat s umělci i zákazníky a respektovat ostatní galeristy. To se pak rozkřikne už samo a snad se mu bude dařit. Navíc se mi podařilo zde vyjednat poměrně příjemný nájem. Přitom prostory zde pro galerii plní svou funkci. I když to není přímo v centru města, je to dostupné místo.

A co nutné papírování kolem toho?

To k tomu patří, běžné účetnictví a jednoduché smlouvy o prodeji a podobně.

No a když galerii neprodáte?

Tak během několika měsíců skončí, ale to se nedá nic dělat.

Jak se vlastně určí cena obrazu?

Je to otázka poptávky. Obrazy i umění obecně jsou zboží jako každé jiné. Když člověk v Louvre vidí Monu Lisu, je až překvapený, že to stojí tolik peněz. Záleží také na tom, jak se o daném umělci píše třeba v novinách. Když o něm vyjde několik pochvalných článků, hned cena jeho díla může stoupnout. Anebo když je slavný. Třeba obrazy od Karla Gotta nebo Františka Ringo Čecha nejsou nijak mimořádné.

Tedy že neumí malovat?

Myslím tím po umělecké stránce. Třeba Karel Gott tvrdí, že maluje jen pro potěšení. Ale jeho obrazy se prodávají.

Ještě k té ceně. To si výtvarník sám řekne, za kolik by u vás chtěl prodat?

Respektuji tu cenu, maximálně mohu výtvarníkovi říct, že se to za takovou částku neprodá. Ale většinou sami vědí, s jakou cenou mohou uspět.

Vy pak vyděláte na provizi?

U nás v regionu se zpravidla pohybuje kolem jedné třetiny, i když jinde je normální, že přirážka pro prodávajícího činí i sto procent.

Jaký nejdražší obraz jste měl přímo ve vaší galerii?

Asi od Oty Janečka Svatební fotografie. Prodává se za 165 tisíc. Je ze sbírky aukční síně Dolmen.

Jak si lze představit člověka, který si takto poměrně drahý obraz koupí?

Většinou to jsou sběratelé, kteří do umění ukládají svoje peníze. V republice je jich dost, zpravidla jezdí ve velkých autech. Například v listopadu sem přijel pán z Prahy a koupil si docela drahý obraz. Předtím jsme spolu celý víkend komunikovali po mailu, chtěl poslat i detaily. Když jsem mu jej pak už předával zabalený, pochvaloval si, že tak levně by ho v Praze nekoupil.

Tam je umění dražší?

Ano, souvisí to s vyššími nájmy, platy a i větší kupní silou.

Lze říci, jaký typ umění je nejžádanější?

To se přesně nedá říct, ale zřejmě to bude abstrakce.

Proč zrovna ta?

No, je to v podstatě několik barevných fleků a lidé mají pocit, že je to umění. (Úsměv.)

Lze se tvorbou současného umění slušně uživit?

To se týká jen malé části výtvarníků. Většina má své běžné zaměstnání nebo jinou uměleckou činnost. Třeba v reklamě.

Je u nás přetlak výtvarníků?

Je spousta absolventů uměleckých škol a navíc výtvarníkem může být v podstatě každý, kdo si koupí štětec a barvy. Takových autodidaktů, samouků je opravdu hodně.

Narazil jste ve své galerii na úspěšného nováčka, který se přijde zeptat: „Je to dílo ode mne prodejné?"

Objevuji pořád, lidi, se kterými se dá mluvit a vyměňovat obrázky. Třeba Petr Leška, mladý fotograf. Ten byl zcela neznámý a o něm mohu říct, že jsem ho nakopl, že si pak začal věřit, uvědomovat si, že něco umí. Dnes už se řadí do opravdu vyšší kategorie.

Kdo jsou zákazníci vaší galerie?

Mám několik skupin lidí. Například důchodci, kteří si chtějí něco koupit nebo udělat radost třeba vnoučatům. Nebo to jsou mladí, kteří si vybavují byt. Pak jsou to samozřejmě sběratelé, kteří mají na umění peníze a chtějí ho mít doma. A pak jsou to lidé, kteří dali dohromady tisíc korun a chtějí koupit něco kolegovi k padesátinám.

Za tisíc korun u vás koupí obraz?

Hledám, co bych nabídl, ale kolem těch tří tisíc už něco zajímavého a cennějšího u mne určitě seženou.

Představme si klienta, který má, dejme tomu, 100 tisíc korun a chce je investovat do umění. Co byste mu doporučil?

Sám nic, to je opravdu těžké mít o tomto přehled.

Jak by tedy měli postupovat?

Udělat si obrázek o cenách například na internetových stránkách aukčních síní. Tam se dá vysledovat, co se dobře prodává a co ne. A jak to bude dál, to ví asi málokdo. Vezměte si například výtvarníka Vladimíra Hrocha. Své obrazy měl prodané dříve, než je namaloval. A dnes? Cena klesla.

A kdyby zákazník nechtěl sledováním skutečně trávit čas?

Zřejmě by se měl obrátit na kunsthistorika nebo soudního znalce, který je schopen vycítit, co půjde nahoru. Ale nedá se tomu na sto procent věřit. Navíc u dražších obrazů se i více objevují falzifikáty. I já jsem tu měl v lednu kriminálku. (Úsměv.)

Kvůli falzifikátům?

Ano, jednalo o možné kopie známých valašských malířů, například Podešvy a Hoffmanna. Ale vše bylo u mne v pořádku.

Vedle galeristy jste také designér. Přijde vám něco ve Zlíně designově perfektní?

Líbí se mi například opravený Gahurův prospekt (pro mimozlínské: prostor mezi Kongresovým centrem a Priorem pozn. red.). Je to hra nejenom s prostorem a tvarem, který se jakoby ztrácí a opět objeví, ale i s barvou. Je tam kvalitní zelený trávník, je to celé dobře vyřešeno.

O kousek dál je Kongresové centrum, které vyvolalo celou řadu emocí. Jak se líbí vám?

Podle mne Zlínu moc pomohlo. Je to jiná architektura, která ale do města jako Zlín patří. Je to tak po staletí, že něco nového vyvolává mnoho diskusí, které pak utichnou. Třeba Nová scéna Národního divadla v historické Praze. Dnes už to nikoho nezajímá.

Zlín se nemění jen Gahurovým prospektem, magistrát výrazně opravuje park Komenského. Kromě některých stromů z něj mizí i vaše legendární drátěné lavičky, které jste vytvořil společně s profesotem Františkem Crhákem v roce 1982. Jak to vnímáte?

Víte, jak jsem se to dozvěděl?

No povězte.

Před rokem a půl mi volala paní z technických služeb a velice stroze mi řekli, že to budou likvidovat. A tento styl mne nazlobil. Ale to se nedá nic dělat.

Víte, co s lavičkami bude?

Některé se někde přesunuly. Třeba na hřbitov, ale přesné informace nemám.

Nemáte zájem si některou vzít?

To ne. (Úsměv). Ale na druhou stranu jsem rád, že tak dlouho vydržely.

Jak jste se k nim vlastně dostal?

V roce 1981 jsem dokončil vysokou školu. V roce 1982 začaly úpravy cellého parku, podobně jako dnes. Byl jsem také žákem profesora Crháka, to byl mimo jiné i architekt. Napadlo nás, že bychom pro tehdejší Gottwaldov mohli vymyslet atypické lavičky s využitím nejmodernější technologie, která v té době byla k dispozici.

A uspěli jste.

Dlouho jsme však řešili, kde a jak lavičky vyrobit. Před těmi lety byly možnosti velmi omezené. Nakonec se nám podařilo domluvit s JZD Ublo, kde speciálním plastem potahovali rošty do slepičáren, a s topenáři z Kuřimi, kteří zase vyráběli ohýbanou kostru.

Chodil jste se dívat, jak se na vámi navržené lavičce lidem sedí?

V té době bylo v parku několik druhů laviček. A kdo v něm strávil delší dobu, uvelebil se nakonec na naší lavičce. Sedák se prohýbal a byl vyšší, bylo to pohodlné.

Pak už jste na lavičky zanevřel?

Ale vůbec ne. Navrhuji je stále dále. Jsou například na asi padesáti vlakových nádražích, třeba v Brně. S mým návrhem jsem uspěl při rekonstrukci litinových lavic v zoo Lešná.

Jak je těžké získat takovou zakázku?

Na samotné vyhledávání jsem líný. Ale většinou spolupracuji s těmi, kteří se o zakázky ucházejí.

Mezi další váš slavný výrobek patří jeden odpadkový koš.

On to je původně koš na papír, do kanceláře, proto je zadní stěna zcela plochá, aby šel pověsit na stěnu nebo na stůl.

(Luděk Pavézka vstává a koš zpoza stolu přináší.)

A vidíte, jeden jsem si musel koupit.

Nemáte ho zdarma?

Ne, ani k němu nemám autorská práva, i když jsem se kvůli němu soudil. Ale nakonec jsem to vzdal, ztráta času stráveného u soudu. Přitom se jich vyrobilo minimálně tři a půl milionu kusů.

Jak lze vymyslet něco, co se následně vyrobí několikamilionkrát?

Inspirace je od Holanďanů, kteří s tímto druhem košů přišli v šedesátých letech. Já jsem pak přemýšlel, jak vylepšit zavírání, aby se víko bez potíží vracelo do původní polohy a otvor byl větší.

Dal jsem tam tedy pružinu, která kryt uzavírá zpět. Pak jak jej pověsit, jaký má mít správný tvar a tak dále. Než jsem s tím šel před komisi, trvalo to osm měsíců. Trochu jsem se bál, abych s tím uspěl. Celé jsem si to předtím vyrobil ze sádry, vylaminoval, navrhl povrchovou úpravu a tak dále. A povedlo se.

Tedy hodně zdaru do dalšího díla. Za půl roku už v této galerii asi sedět nebudeme. Je nějaký okamžik, který si v souvislosti s galerií vybavíte?

Je to asi zážitek z loňských prázdnin. Stavili se za mnou dva starší manželé z Českých Budějovic, kteří byli v Luhačovicích na léčení. Než sem jeli, vybrali si tři místa ve Zlíně, která chtěli vidět. Mrakodrap, zoo a mou galerii. Sice si nic nekoupili, ale to přece vůbec nevadí.